Našla kotě, které bylo ve strašném stavu, když mu pomohla, stalo se něco, co jí zlomilo srdce

Toto je příběh jisté ženy, která na své cestě potkala umírající kotě.


Jednoho dne jsem se vypravila na procházku za město. Šla jsem po prašné cestě, dávala jsem pozor na kravské lejna a v hlavě jsem proklínala hnůj roztroušený pod nohama.

Uviděla jsem kotě, které strašně mňoukalo, až pištělo. Bylo ve strašném stavu. Jeho ústa byla plná strupů a tlapky plné růžových jizev. Na mnoha místech mu vypadala srst a zůstávala po ní černá kůže. V obou očích měl hnis a nesnesitelně pištěl. Ostatní lidé viděli jeho bolest, ale prošli kolem. Ignorovali ho. Já jsem ho nemohla ignorovat . Přiblížila jsem se ke koťátku a jemně jej zvedla.

Neměla jsem tušení, co mám dělat. Lidé, kteří kotě míjeli, mě teď viděli držet ubohým umírajícím koťátkem.
Řekla jsem si, že ji musím umýt. Šla jsem ke svým známým a myslel jsem jen o tom, jak co nejdříve navštívit koupelnu. Tam jsem dala kotě do staré mísy.

Kotě neustále pištělo a koupel se mu moc nelíbila. Bojovalo se mnou, ale bylo tak slabé, že to nakonec vzdalo. Důkladně jsem ho umyla, od ocasu po hlavu, jen jsem mu neumyla obličej. Kotě bojovalo a bylo to emocionálně obtížné, ale umývala jsem je téměř dvě hodiny. Celá mísa byla špinavá od kalu, který odtékal z kotěte. Cítila jsem však, že to musím udělat.
Vysušila jsem ho, zabalila do ručníku jako dítě a strašně jsem chtěla být už doma. Kotě každou chvíli mňoukalo, ale bylo velmi vyčerpané a nakonec usnulo v mém náručí. Šla jsem domů. Cestou jsem míjela mnoho lidí, někteří se na mě divně dívali a někteří předstírali, že mě nevidí. Nedívala jsem se na ně, ale šla jsem domů.

Na místě jsem si uvědomila, že bych jej měla ještě vysušit, ale měla jsem jen jeden ručník. Věděla jsem, že pokud jej použiji, budu jej muset později vyhodit. Ale to nemělo nejmenší význam. Přinesla jsem ručník a dokončila jsem sušení. Položila jsem kotě na podlahu na měkkou deku.

Vypadalo mnohem lépe než dříve. Vedle jsem položila misku mléka, ve které jsem rozpustila pilulku s antibiotiky. Na jeho rány jsem dala hojivou mast a obvázala jsem je. Vyčistila jsem mu rovněž hnis z očí. Nakonec jsem kotě jemně zabalila do deky, aby se konečně mohlo zahřát.

Kotě leželo tiše a pomalu dýchalo. Cítila jsem, že jsem udělala něco užitečného. Byla jsem vzteklá. Zlobila jsem se, že to kotě muselo takhle trpět. Zlobila jsem se, že na tomto světě existují takové hrozné příběhy. A nemohla jsem nic dělat. Začala jsem plakat.

Ve sprše jsem se znovu rozplakala. Plakala jsem, protože to kotě umíralo a já s tím nemohla nic dělat. Udělala jsem všechno, co jsem mohla. Když jsem se vrátila do místnosti, kotě bylo tam, kde jsem je nechala. Spalo. Dýchalo pomalu. Uklidnilo mě to.
Následujícího dne kotě zemřelo. Když jsem vstoupila do místnosti, cítila jsem zápach. Přišla jsem ke kotěti. Nehýbalo se a bylo studené jako kámen. Nebyla jsem naštvaná. Pochopila jsem. Dala jsme je do pytle a zakopala do země.

Byl jsem šťastná, cítila jsem úlevu. Přinejmenším mohlo zemřít v klidu a jeho poslední chvíle byly tiché, v pokoji, bez bolesti. Udělala jsem, co jsem mohla. Doufám, že nikdy nebude muset projít tím peklem, které poznal na zemi. Celé své srdce jsem věnovala péči o toto kotě.